Добро пожаловать в онлайн библиотеку фантастики и приключений

Читать бесплатно "Válka s mloky" в онлайн библиотеке bookwormclub.ru

Karel Čapek

VÁLKA S MLOKY

Znění tohoto textu vychází z díla Válka s mloky tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1981 (ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 20. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1981. 276 s. Spisy, sv. 9.).

Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek .

Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společností bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.KNIHA PRVNÍ

ANDRIAS SCHEUCHZERI

KAPITOLA 1

PODIVÍNSTVÍ KAPITÁNA VAN TOCHA

Kdybyste hledali ostrůvek Tana Masa na mapě, našli byste jej právě na rovníku kousek na západ od Sumatry; ale kdybyste se zeptali na palubě lodi Kandong Bandoeng kapitána J. van Tocha, co to je tahle Tana Masa, před kterou právě zakotvil, nadával by chvíli a pak by vám řekl, že to je ta nejšpinavější díra v celých Sundských ostrovech, ještě mizernější než Tana Bala a přinejmenším tak zatracená jako Pini nebo Banjak; že jediný s odpuštěním člověk, který tam žije – nepočítáme-li ovšem tyhle všivé Bataky –, je opilý obchodní agent, kříženec mezi Kubu a Portugalcem a ještě větší zloděj, pohan a prase než celý Kubu a celý běloch dohromady; a že je-li na světě něco zatraceného, pak je to zatracený život na téhle zatracené Tana Masa, pane. Načež byste se ho patrně zeptali, proč tu tedy spustil ty zatracené kotvy, jako by tu chtěl zůstat zatracené tři dny; i zafuněl by podrážděně a bručel by něco v tom smyslu, že Kandong Bandoeng by sem neplula jenom pro tu zatracenou kopru nebo palmový olej, to dá rozum, a ostatně po tom vám nic není, pane, já mám své zatracené rozkazy, pane, a vy buďte tak laskav, pane, a hleďte si svého. A nadával by tak rozsáhle a hojně, jak se sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěžího lodního kapitána.

Ale kdybyste místo všetečných otázek nechali kapitána J. van Tocha, aby si bručel a proklínal pro sebe, mohli byste se dovědět víc. Což není na něm vidět, že si potřebuje ulevit? Jen ho nechte, jeho roztrpčenost si najde cestu sama. “Tak se podívejte, pane,” vyhrkne kapitán, “ti chlapi u nás v Amsterodamu, ti zatracení židi tam nahoře si vzpomenou, prý perly, člověče, ohlídněte se po nějakých perlách. Prý jsou teď lidi blázni po perlách a vůbec.” Tu si kapitán rozhořčeně odplivne. “To se ví, ukládat tititi v perlách! To je z toho, že vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize, pane.” Kapitán J. van Toch maličko zaváhá, nemá-li se dát s vámi do řeči o národohospodářských otázkách; dnes se totiž o jiném nemluví. Jenže tady před Tana Masou je na to příliš horko a lenivo; i mávne kapitán van Toch rukou a brumlá: “Ono se řekne, perly! Pane, na Cejloně je mají vybrakované na pět let, na Formose je zakázali lovit – A tož prý, koukejte, kapitáne van Tochu, abyste našel nová loviště. Zajeďte na ty zatracené ostrůvky, třeba se na nich najdou celé lavice škeblí – –” Kapitán pohrdavě zatroubí do blankytně modrého kapesníku. “Ty krysy v Evropě si představují, že se tady dá ještě něco najít, o čem nikdo neví! Ježíšmarjá, jsou to moulové! Ještě že na mně nechtějí, abych se díval tady těm Batakům do rypáků, nesmrkají-li perly. Nová loviště! V Padangu je nový bordel, to ano, ale nová loviště? Pane, já tady ty všechny ostrovy znám jako své kalhoty… od Cejlonu až po ten zatracený Clipperton Island… Jestli si někdo myslí, že tu ještě něco najde, na čem by se dalo vydělat, tak šťastnou cestu, pane! Třicet let tady jezdím, a teď na mně ti pitomci chtějí, abych tu něco objevil!” Kapitán van Toch se přímo dusí tímto urážejícím nárokem. “Ať sem pošlou nějakého zelenáče, ten jim toho objeví, že budou mrkat; ale žádat to na někom, kdo to tady zná jako kapitán J. van Toch… To račte uznat, pane. V Evropě, tam by se dalo ještě ledacos objevit; ale tady – Sem přece lidé přijdou jen proto, aby čenichali, co se dá sežrat, a ani sežrat ne: co se dá kupovat a prodávat. Pane, kdyby v celých zatracených tropech bylo ještě něco, co by mělo dubbeltje ceny, tak budou u toho stát tři agenti a mávat usmrkaným kapesníkem na lodi sedmi států, aby zastavily. Tak je to, pane. Já to tu znám líp než koloniální úřad Jejího Veličenstva královny, račte prominout.” Kapitán van Toch usilovně přemáhá svůj spravedlivý hněv, což se mu po delším burácení podaří. “Vidíte tamhle ty dva mizerné lenochy? To jsou lovci perel z Cejlonu, bůh mě netrestej, Singhalesové, jak je Hospodin stvořil; ale proč to dělal, to nevím. Tohle teď vozím s sebou, pane, a když někde najdu kousek pobřeží, na kterém není napsáno Agency nebo Baťa nebo Celní úřad, pouštím to do vody, aby to hledalo škeble. Ten menší darebák se potápí až osmdesát metrů hluboko; tuhle na Princových ostrovech vylovil z hloubky devadesáti metrů kliku od kinematografického aparátu, pane, ale perly, kdepak! Ani zdání! Ničemná chamraď, tihle Singhalesové. Tak takovouhle zatracenou práci já mám, pane: dělat, jako bych nakupoval palmový olej, a přitom hledat nová loviště perlorodek. Snad ještě budou chtít, abych objevil nějakou panenskou pevninu, ne? To přece není práce pro poctivého obchodního kapitána, pane. J. van Toch není žádny prokletý dobrodruh, pane. Ne, pane.” A tak dále; moře je veliké a oceán času nemá hranic; plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím; a tak po mnoha přípravách a okolcích jsme konečně u toho, že kapitán holandské lodi Kandong Bandoeng J. van Toch vzdychaje a klna slézá do člunu, aby vystoupil v kampongu na Tana Masa a jednal s opilým křížencem mezi Kubu a Portugalcem o některých obchodních záležitostech.

“Sorry, Captain,” řekl konečně kříženec mezi Kubu a Portugalcem, “ale tady, na Tana Masa, žádné mušle nerostou. Ti špinaví Batakové,” děl s nesmírnou ošklivostí, “žerou i medúzy; jsou víc ve vodě než na zemi, ženské tu smrdí rybinou, to si nemůžete představit – co jsem to chtěl říci? Aha, vy jste se ptal na ženské.”

“A není tu někde kousek břehu,” ptal se kapitán, “kde tihle Batakové nelezou do vody?”

Kříženec mezi Kubu a Portugalcem vrtěl hlavou. “Není, pane. Leda Devil Bay, ale to pro vás nic není.”

“Proč?”

“Protože… tam nikdo nesmí, pane. Mám vám nalít, kapitáne?”

“Thanks. Jsou tam žraloci?”

“Žraloci a vůbec,” mumlal kříženec. “Špatné místo, pane. Batakové by neradi viděli, kdyby tam někdo lezl.”

“Proč?”

“… Jsou tam čerti, pane. Mořští čerti.”

“Co je to mořský čert? Ryba?”

“Žádná ryba,” namítal vyhýbavě kříženec. “Prostě čert, pane. Podmořský čert. Batakové mu říkají tapa. Tapa. Oni tam prý mají své město, ti čerti. Mám vám nalít?”

“A jak vypadá… ten mořský čert?”

Kříženec mezi Kubu a Portugalcem pokrčil rameny. “Jako čert, pane. Já ho jednou viděl… totiž jenom jeho hlavu. Vracel jsem se po člunu od Cape Haarlem… a najednou to přede mnou vystrčilo z vody takovou palici.”

“No a? Čemu je to podobné?”

“Kotrbu to má… jako Batak, pane, ale docela holou.”

“Nebyl to opravdu Batak?”

“Nebyl, pane. Na tom místě žádný Batak přece nevleze do vody. A pak… ono to na mne mrkalo spodními víčky, pane.” Kříženec se otřásl hrůzou. “Spodními víčky, která sahají přes celé oko. To je tapa.”

Kapitán J. van Toch otáčel tlustými prsty sklenici s palmovým vínem. “A nebyl jste opilý, co? Ožralý jste nebyl?”

“Byl, pane. Jinak bych tamtudy nevesloval. Batakové to nemají rádi, když někdo ty… čerty vyruší.”

Kapitán van Toch potřásl hlavou. “Člověče, žádní čerti nejsou. A kdyby byli, museli by vypadat jak Evropani. To byla snad nějaká ryba či co.”

“Ryba,” koktal kříženec mezi Kubu a Portugalcem, “ryba nemá ruce, pane. Já nejsem žádný Batak, pane, já jsem chodil do školy v Badjoengu… možná že ještě umím desatero a jiné vědecky dokázané nauky; vzdělaný člověk přece pozná, co je čert a co je zvíře. Zeptejte se Bataků, pane.”

Copyrights © 2018 bookwormclub.ru. All rights reserved